Když jsem v minulém blogu psal o tom, že se nerad vzdávám, když mě něco opravdu pohltí, asi bych měl přiznat ještě jednu věc. Ono to totiž není jen o vytrvalosti. Mě jednoduše baví tvořit. Přijít s nápadem a postupně ho proměnit v něco skutečného.
Když se nad tím zamýšlím, asi se od mnohých svých kamarádů v jedné věci zásadně liším. Mám téměř neustálou potřebu přicházet s něčím novým.
Patřím už do věkové kategorie, která toho hodně zažila. Jenže spoustu věcí už také dávno zapomněla. Občas mi kamarádi vyprávějí historky z našeho mládí a já jen překvapeně poslouchám. Někdy se pousměji a řeknu: "Jo, asi to tak bylo." Jindy prostě přiznám: "To si opravdu nepamatuju."
Tento nadpis jsem nezvolil, abych vás přesvědčoval, že jsem ateista. Chci ukázat, že budoucnost obce nestojí na jednom člověku, ale na schopném týmu lidí, kteří táhnou za jeden provaz.
Když se řekne starosta, mnoho lidí si představí člověka, který o všem rozhoduje. Někoho, kdo může stavět, bourat, utrácet nebo zakazovat podle vlastní vůle. Jenže tak obec nefunguje. A podle mého názoru ani fungovat nesmí.
