Týden s lídrem no. 7: Proč vidím sklenici poloplnou

Svět je někdy nespravedlivý, život dokáže být krutý a osud občas rozdá opravdu špatné karty. Jsou věci, které pod kontrolou nemám a nikdy mít nebudu. Přesto si myslím, že spokojenost člověka neurčuje jen to, co ho v životě potká, ale především to, jak se k tomu postaví.

Lidské neštěstí je bohužel součástí života. Nelze ho ignorovat, vytěsnit ani přemalovat na růžovo. Existují chvíle, na které se člověk nemůže připravit, na které si nikdy nezvykne a ve kterých se jen těžko hledá cokoliv pozitivního. A že jsem jich za svůj život zažil dost.

Právě proto mě překvapuje, kolik energie dokážeme věnovat věcem, které skutečným problémem nebo neštěstím vůbec nejsou.

Přitom když se podívám do historie, připadá mi, že mám obrovské štěstí.

Většinu lidských dějin lidi provázely války, hladomory, epidemie, přírodní katastrofy, totalitní režimy nebo každodenní boj o přežití. Já dnes můžu svobodně cestovat, podnikat, říkat svůj názor a během několika hodin se dostat téměř kamkoliv po Evropě. Pitná voda teče všude a pořád, světlo svítí bez výpadků, internet je všude dostupný a informací v něm, co nemělo lidstvo dohromady za stovky let.

V zimě koupím jahody, banány, mango i plody, které ani neznám. U řezníka cokoliv, aniž bych objížděl půl republiky a sháněl známého, který zná jiného známého, co to dokáže sehnat. Večer to objednám z gauče a někdy to mám druhý den doma.

A když mám zdravotní problém, dostane se mi péče, která byla ještě před několika desetiletími dostupná jen ve sci-fi filmech.

Beru ale také na vědomí, že ani dnešní svět není dokonalý. Nikdy nebude. Vadí mi spousta věcí a u některých mě dokáže zvednout ze židle už jen zmínka o nich. Přesto mám pocit, že jsem si na všechno, co funguje, zvykl tak rychle, až to téměř nevnímám.

Přiznám se, že mi úplně nesedí společnost, ve které se hodiny brblá a probírá jen to, co je špatně. Jeden začne politikou, druhý cenami, třetí mladou generací a čtvrtý tím, že už ani to počasí není, co bývalo.

Zajímavé mi připadá i to, jak funguje naše paměť.

Když poslouchám lidi vzpomínat na minulost, často slýchám: "Dřív bylo líp." Nebo: "Za socialismu bylo všechno levnější."

Možná bylo něco skutečně levnější. Jen se občas zapomene dodat, kolik člověk vydělával, co vůbec mohl koupit, kam mohl cestovat a co si mohl dovolit říct nahlas. Paměť je v tomto ohledu zvláštní. Některé věci si zapíše a jiné k tomu nedodá.

Čím dál víc si proto myslím, že lidé často nevzpomínají na tehdejší dobu. Vzpomínají hlavně sami na sebe.

Na období, kdy byli mladší, zdravější, měli více sil, kolem sebe kamarády, malé děti a celý život před sebou. Nechybí jim možná starý režim, nedostatek všeho ani fronty na mandarinky a banány. Chybí jim pocit, že jim bylo dvacet a ráno je nic nebolelo.

A tomu začínám s přibývajícím věkem docela rozumět.

Doba, technologie i společnost se vyvíjejí nesmírně rychle. Co se člověk včera pracně naučil, může být zítra zastaralé. Někomu to připadá fascinující, jiného to unavuje a děsí. Čím dál více chápu, proč se část starší generace obrací k minulosti. Nebyla nutně lepší. Byla pro ně ale známější, srozumitelnější a oni v ní byli doma.

Já se zatím snažím neztratit zvědavost.

Mnohem lépe se mi proto žije ve společnosti lidí, kteří dokážou mluvit také o tom, co se povedlo, hledat řešení, něco plánovat a radovat se i z obyčejných maličkostí. Takoví lidé mi dodávají energii. Po setkání s nimi mám chuť něco udělat, někam jet nebo se pustit do nového nápadu.

Možná se jednou ukáže, že jsem byl až příliš velký optimista. Ale pokud si mám vybrat, jestli budu životem procházet s úsměvem, nebo s věčným brbláním, volím si úsměv.

Jiří Krejsa