Týden s lídrem no.5: Hledám řešení, ne výmluvy

Když se nad tím zamýšlím, asi se od mnohých svých kamarádů v jedné věci zásadně liším. Mám téměř neustálou potřebu přicházet s něčím novým.

Baví mě objevovat, hledat souvislosti, něco vymýšlet, zkoušet, a hlavně dotahovat věci do konce. Tedy pokud mě úplně pohltí.

Možná za to může mnoho let podnikání. Když narazím na problém, většinou mě jako první nenapadne, kdo za něj může. Mnohem víc mě zajímá, jak ho vyřešit. V podnikání totiž nefunguje sednout si, založit ruce a čekat, až se problém vyřeší sám. Nevyřeší. A zákazníci většinou také neocení větu: "Ono to nešlo."

Když se pro něco opravdu zapálím, občas nad sebou ztratím kontrolu 😊 Všechno ostatní jde stranou. Dokud nenajdu řešení nebo nedotáhnu věc do konce, nejsem schopný myslet téměř na nic jiného. A je úplně jedno, jestli připravuji překvapení k narozeninám, píšu smuteční řeč, vyrábím elektrickou udírnu ze dřeva, přemýšlím, jak automaticky zavírat zahradní branku, tvořím firemní web nebo se začtu do zajímavé knihy. Když mě něco chytne, prostě mě to nepustí.

Možná právě proto se na problémy dívám trochu jinak než většina lidí. Nejdřív je potřebuji rozebrat na prvočinitele. V tu chvíli už přestávají být překážkou a stávají se výzvou. Výzvou, která probouzí moji zvědavost a nutí mě hledat řešení, dokud ho nenajdu.

Asi nejvíc mi při tom pomáhá představivost. Když narazím na zádrhel, v hlavě se mi téměř okamžitě začnou skládat různé možnosti řešení. Jako bych si celou situaci promítal a zkoušel jednu variantu za druhou. Někdy je řešení na světě během pár minut, jindy mi zabere hodiny nebo dny. A občas mozek prostě trucuje a odmítá spolupracovat 😊

Samozřejmě ne všechno vyjde, natož napoprvé. Často se spletu a někdy musím začít úplně znovu. Za ta léta jsem si ale ověřil jednu věc. Mnohem větší šanci na úspěch má člověk, který hledá řešení, než ten, který hledá důvody, proč něco nejde.

Podnikání mě naučilo přemýšlet právě tímto způsobem. Je dobré vědět, proč problém vznikl, aby se neopakoval. Samotné hledání viníka ale ještě nikdy nic neopravilo. Mnohem užitečnější je zeptat se: "Dobře, a co s tím teď uděláme?"

Stejný přístup se snažím uplatňovat i v běžném životě. Nemám rád větu: "To nejde." Většinou totiž znamená jen to, že jsme zatím nenašli způsob, jak by to šlo.

V posledních letech mě nadchla ještě jedna věc – umělá inteligence. Je to pro mě další výzva a příležitost. Snažím se pochopit, co umí, kde může být užitečná a jak ji využít ve svůj prospěch nebo ve prospěch komunity.

Nevnímám ji jako hrozbu. Je tady a bude součástí našich životů, ať se nám to líbí, nebo ne. Místo abych ji ignoroval, raději se učím s ní pracovat.

Dnes ji používám téměř každý den. Ne proto, aby přemýšlela za mě, ale aby mi pomohla přemýšlet rychleji a podívat se na problém z jiného úhlu.

Připadá mi podobně převratná, jako když jsem si kdysi koupil první motorovou sekačku a kosu pověsil na zeď. Trávu pořád sekám já, jen stejnou práci zvládnu za zlomek času. S umělou inteligencí je to podle mě stejné. Je to skvělý pomocník, ale pořád jen pomocník. Položit nejlepší otázky i udělat konečné rozhodnutí musí člověk.

Proto se snažím dívat na problémy spíš jako na rozcestí než jako na slepou ulici. Každý problém nám nabídne dvě možnosti – hledat výmluvy, nebo hledat řešení.

Já dávám přednost tomu druhému.

Jiří Krejsa