Týden s lídrem no. 4: Jak přemýšlím a proč si všechno ověřuji
Patřím už do věkové kategorie, která toho hodně zažila. Jenže spoustu věcí už také dávno zapomněla. Občas mi kamarádi vyprávějí historky z našeho mládí a já jen překvapeně poslouchám. Někdy se pousměji a řeknu: "Jo, asi to tak bylo." Jindy prostě přiznám: "To si opravdu nepamatuju."
A právě v tom je možná kus mého přemýšlení. Když si něčím nejsem jistý, nemám problém říct: "Nevím." Nepovažuji to za slabost. Naopak. Přijde mi mnohem poctivější přiznat nejistotu než sebevědomě potvrdit něco, o čem nejsem přesvědčen.
Stejně přistupuji i ke všemu, co kolem sebe slyším a čtu. Nevěřím automaticky tomu, co říká kamarád, co si přečtu na internetu, co mi někdo vypráví v hospodě nebo co zaslechnu v televizi. Ne proto, že bych si myslel, že všichni lžou. Ale proto, že i poctivý člověk se může mýlit.
Mnohem častěji se ale setkávám s tím, že některé informace nemají žádnou oporu ve faktech. Nedají se doložit, odporují známým skutečnostem nebo neobstojí při konfrontaci s fyzikou, matematikou, ekonomií, medicínou, historií či jinými ověřenými poznatky. Někdy se tomu říká alternativní pravda, jindy jen jiný pohled na věc. Já tomu říkám jednoduše: tvrzení, která neobstojí před fakty. Zažil jsem doby, kdy se tomu ještě postaru říkalo lež.
Mám jednu vlastnost, která je pro spoustu lidí trochu otravná. Potřebuji si věci ověřovat. Když mi někdo předloží nějakou "zaručenou pravdu", většinou nezačnu souhlasně přikyvovat. Spíš si kladu otázky. Odkud ta informace pochází? Dá se ověřit? Není vytržená z kontextu? Odpovídá tomu, co už víme z jiných zdrojů? Je v souladu s historií, vědeckými poznatky nebo alespoň zdravým rozumem?
Neznamená to ale, že mám vždycky pravdu já. Byl bych blázen, kdybych si to myslel. Naopak. Několikrát jsem se mýlil tak přesvědčivě, že bych si za to zpětně nejraději nafackoval. I já jsem někdy argumentoval dojmy místo ověřených informací. A právě tyto chyby mě naučily být opatrnější.
Pokud ale něco považuji za svou silnou stránku, pak je to schopnost uznat chybu. Není to příjemné. Někdy to člověka bolí skoro fyzicky. Jenže pořád je lepší změnit názor na základě nových důkazů než celý život obhajovat něco, co už dávno neobstojí. Právě v tom podle mě spočívá skutečné kritické myšlení. Ne ve zpochybňování všeho kolem nás, ale v ochotě změnit vlastní názor, když pro to existují lepší argumenty.
Mám rád lidi, kteří jsou chytřejší než já. Jednak mě drží při zemi, jednak mi čas od času připomenou, že ještě pořád nejsem nejchytřejší člověk v místnosti, a občas mi elegantně naznačí, že jsem právě deset minut obhajoval úplnou hloupost.
Stejným způsobem bych chtěl jednou přistupovat i k rozhodování o našem Drásově. Ne podle dojmů, emocí nebo toho, kdo mluví nejhlasitěji. Ale podle faktů, souvislostí a zdravého rozumu.
A právě proto se snažím poslouchat víc než mluvit, ověřovat víc než věřit a přemýšlet víc než soudit. Ne proto, abych měl vždycky pravdu. Ale proto, abych měl co nejmenší šanci mýlit se.
Čím jsem starší, tím méně mám potřebu mít odpověď na všechno. Mnohem větší moudrost spatřuji v pokoře přiznat si, kolik toho ještě nevím. Možná právě proto si dnes ověřuji mnohem víc věcí než před třiceti lety. Ne proto, že bych byl chytřejší. Ale právě proto, že už vím, jak snadné je se mýlit.
Jiří Krejsa