Týden s lídrem no. 14: Škola do které se stojí fronta
Představte si školu, o které se mluví i daleko za hranicemi obce. Děti z ní odcházejí dobře připravené, úspěšně pokračují na středních. Ve škole je bezpečno, problémy se nezametají pod koberec a komunikace s rodiči funguje přátelsky a otevřeně. Rodiče vědí, co se ve škole děje a na koho se obrátit, když mají problém. Učitelé mají podmínky pro dobrou práci a rodiče mají ve škole partnera, na kterého se mohou spolehnout. Taková škola má vlastně jen jeden problém – je o ni obrovský zájem. Rodiče z okolí se snaží dostat svoje děti právě sem.
Takovou školu bych chtěl mít v Drásově.
A teď si položme jednoduchou otázku. Můžeme dnes s čistým svědomím říct, že přesně takovou školu máme? Myslím, že ne. A nemyslím to jako útok na školu, její vedení ani učitele. Každá škola má svoje slabá místa a žádná není dokonalá. Důležitější je jiná otázka: kde je zakopaný pes?
Podle mě bychom měli začít analýzou situace. Ne tím, že si několik lidí sedne ke stolu a začne vyprávět, co kdo slyšel. Ne jednotlivými stížnostmi, dojmy nebo historkami. A už vůbec ne tím, že si předem určíme viníka. Nejdřív potřebujeme vědět, jak na tom naše škola skutečně je.
Můžeme ji porovnat se školami podobné velikosti v podobných obcích. Podívat se na výsledky žáků, jejich další vzdělávací cestu a vývoj v posledních letech. Zjistit, kolik drásovských rodičů posílá svoje děti jinam a hlavně proč. Ptát se rodičů, pedagogů i absolventů, co funguje, co jim chybí, jak hodnotí komunikaci školy, bezpečí dětí a podmínky učitelů. A pokud někdo svoje dítě do drásovské školy vůbec nedal, byla by chyba se ho nezeptat proč. Právě taková odpověď pro nás může být velmi důležitá.
Jestli se ukáže, že problémy skutečně existují, musíme si stanovit bod nula. Jasně popsat, kde jsme dnes. Bez toho za rok ani za dva nezjistíme, jestli se něco opravdu zlepšilo.
Pokud zjistíme, že některý problém vzniká proto, že škola neměla dostatečnou podporu zřizovatele, musí ji dostat. Jestli bude potřeba pomoci s vybavením, odborníky, organizací, bezpečností, prostory nebo financemi, obec musí převzít svůj díl odpovědnosti. Současně ale musí být jasné, kde končí pravomoc zřizovatele a začíná odpovědnost vedení školy. Obec nemá řídit výuku. Od toho máme vedení školy a profesionální pedagogy. Zřizovatel ale nemá jen posílat peníze a doufat, že všechno dobře dopadne.
Obec musí vědět, čeho chce se svojí školou dosáhnout, a průběžně sledovat, zda se k tomu cíli skutečně přibližujeme. Proto bych chtěl nastavit několik jasných a měřitelných oblastí, které budeme pravidelně vyhodnocovat. Ne jednou za čtyři roky před volbami, ale průběžně. V krátkých intervalech musíme vidět, co se zlepšuje, kde stagnujeme a proč. Pokud výsledky lepší nebudou, nemůžeme další roky čekat, zda se něco nezmění samo.
Právě škola je oblast, kde si obec nemůže dovolit promarnit několik let pouhým pozorováním problému. Dítě má na základní škole devět let. Když budeme čtyři roky čekat, je to skoro polovina jeho základního vzdělání. A ten čas už mu nikdo nevrátí.
Přitom věřím, že ve výsledku chceme všichni totéž. Rodiče, učitelé, vedení školy i obec. Velmi dobrou školu, která má respekt daleko za hranicemi Drásova. Školu, která s rodiči komunikuje otevřeně a přátelsky, problémy nezametá pod koberec, ale řeší je. Školu, jejíž výsledky se zlepšují a jejíž absolventi jsou dobře připraveni na další vzdělávání.
A možná jednou opravdu budeme řešit ten příjemnější problém. Že se do Drásova snaží dostat děti ze širokého okolí, protože jejich rodiče slyšeli, že právě tady je jedna z nejlepších škol v regionu.
Přesně takový problém bych jednou chtěl řešit.
Jiří Krejsa