Týden s lídrem no. 1: Proč do toho jdu

Kdyby mi někdo před několika lety řekl, že budu jednou kandidovat na starostu Drásova, asi bych se usmál a řekl mu, že si mě s někým spletl.

Nejsem člověk, který rád stojí na pódiu. Nejsem řečník, který dokáže hodinu bez přípravy mluvit do mikrofonu. Naopak. Kdo mě zná, ví, že než něco řeknu, raději si to desetkrát promyslím. A když to chci napsat přesně, trvá mi to někdy o něco déle.

Jsem spíš analytik než showman. Více mě baví přemýšlet nad řešením než o něm dlouze mluvit.

Proto si dodnes občas pokládám otázku: Proč jsem na tuto výzvu vlastně kývl?

Odpověď není ani funkce, ani peníze. Dokonce ani osobní ambice.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že největší hodnotou nejsou budovy, silnice nebo chodníky. Největší hodnotou jsou lidé. A když se sejde skupina slušných, vzdělaných a pracovitých lidí, kteří mají společný cíl, byla by škoda jejich energii nevyužít.

Právě to se podle mě stalo u našeho sdružení. Za poslední měsíce jsem viděl stovky hodin práce lidí, kteří nepřišli proto, aby získali funkci. Přišli, protože jim záleží na Drásovu. Diskutovali jsme, přeli se, hledali argumenty, opravovali vlastní nápady a snažili se najít co nejlepší řešení. Nikdo z nás není neomylný. Právě proto věřím týmu více než jednotlivci.

Možná vás překvapí ještě jedna věc. Často říkám, že pokud sedíte u stolu a jste nejchytřejší člověk v místnosti, sedíte pravděpodobně u špatného stolu ve špatné místnosti. Celý život se snažím obklopovat lidmi, kteří jsou v něčem lepší než já. Neberu to jako ohrožení svého ega, ale jako příležitost dělat lepší rozhodnutí.

Moje práce mě naučila jednu jednoduchou věc. Když za vámi někdo přijde s problémem, první otázka by neměla znít: "Kdo za to může?" ale "Jak to vyřešíme?"

Stejný přístup bych chtěl přinést i do veřejné správy.

Neříkám, že jsem ideální kandidát. Nejsem. Neumím pohotově řečnit, dlouhé schůze mě unavují a na důležitá rozhodnutí potřebuji čas. Ale možná právě proto si dávám pozor, abych rozhodoval podle argumentů a ne podle prvního dojmu nebo vlastního ega.

Do komunální politiky nejdu proto, že bych si myslel, že všechno vím. Jdu do ní z přesvědčení, že když člověk něco umí a může být užitečný, neměl by stát stranou a jen kritizovat ty, kteří odpovědnost převzali.

A pokud bych měl celý důvod shrnout do jednoho souvětí, znělo by asi takto:

Nestojím o to, stát se vládcem obce. Chci být jedním z lidí, kteří ponesou odpovědnost za její budoucnost.

Jiří Krejsa